Nylonové nebo kovové struny?

I tohle je časté dilema.  Na jedné straně je zde klasická kytara s veškerou svou tradicí a technikou, na straně druhé celá šíře stylů a přístupů, která se skrývá pod dnes tak módním označením “fingerpicking”. Ti první používají kytaru klasickou, tedy s nylonovými strunami, ti druzí většinou preferují struny kovové.

Oba ty přístupy se v jádru zabývají týmž problémem: kterak si v hudbě dokonale vystačit jen s kytarou? Jak to udělat, aby v hudbě, která se musí vejít do šesti strun, nic podstatného nechybělo?

Úkol si oba tábory předsevzaly stejný, jen východiska jsou jiná. Klasická kytara zcela pochopitelně navazuje na vše, co vytvořila a rozvinula klasická hudba jako taková, tedy ucelenou nauku o harmonii, kontrapunktu, hudebních formách a výrazu.

Klasika nebo “fingerpicking”? 

Vyznavači “fingerpickingu” čerpají spíše ze širokého řečiště hudby populární. Řada z nich je dnes ale na takové úrovni, že debaty o tom, který styl je lepší, který je “větší umění” ztrácejí smysl. Spíše bychom se měli zajímat o to, čím a jak se navzájem obohatit.

V čem nás může poučit klasika? 

Co nám tedy nabízí klasický přístup a nylonové struny? V první řadě propracovanou techniku pravé ruky, jejíž výhody se ukáží především tam, kde je třeba k basu zahrát rychlejší melodickou pasáž. To většina neklasických technik řeší jen obtížně, protože k takovým běhům zpravidla potřebuje palec. Dále je to znalost složitějších hudebních forem, protože “fingerpicking” se povětšinou omezuje na obměny prosté formy písňové. Další důležitou oblastí je něco, čemu se říká kultura tónu a přednes. Ta se v neklasických žánrech přečasto zanedbává docela.

Samotná volba klasického nástroje, tedy nylonových strun, pak přináší i svá specifika zvuková: měkký, elegantní a tvárný tón, velkou škálu barev a kulatě znějící basy. To vše může být výhodou i u ragtimu. 

Co nás naučí “fingerpicking”? 

Ovšem i ten druhý přístup má své nesporné výhody a má nám co nabídnout. Z formálního hlediska nás může naučit mnoha stylovým prvkům, které definují žánr a které klasicky vzdělaní muzikanti buď nechápou či prostě neznají. Znal jsem například vynikající houslistku, která ani netušila, kdo byl Elvis Presley…

Za posledních sto let vývoje populární hudby se diferencoval nespočet žánrů a podžánrů a všechny mají svá pravidla, svá klišé, své interpretační tradice a zvyklosti. A není to o nic jednodušší, než odlišovat takové věci třeba v německých a francouzských loutnových tabulaturách.

Kovové struny sice nenabízejí takovou škálu barev, avšak v téhle hudbě znějí velmi stylově a jadrně. Krom toho umožňují využití řady speciálních technik, které jsou na nylonových strunách proveditelné jen obtížně či v menším rozsahu – například “bending” či “hammering”, rychlé přeladění struny (zpravidla v konci skladby pro efekt) nebo flažolety v méně obvyklých polohách.

Je to buď a nebo? 

Na oba typy kytar a oběma styly nesporně lze písničky Jaroslava Ježka zahrát stejně dobře a zajímavě – zkušenost nám ale radí “ševče, drž se svého kopyta”. Kdo až dosud hrál na kytaru klasickou, ten se těžko naučí lépe využívat možností kovových strun. A kdo hrál do včerejška na kovové, jistě se v jejich zvláštnostech vyzná lépe. Nenechte se zlákat pouhou novostí zvuku: rozhodují zkušenosti, znalosti, praxe. Ježkova hudba je složitá, klade na interpreta značné nároky, tak si to zbytečně nekomplikujte.

Ježkova hudba nevyrostla z vody, ale jednak z autorova důkladného klasického vzdělání a druhak – a neméně! – z dobového hudebního a módního milieu. Ježek – a s ním i jiní skladatelé té doby jako Šostakovič, Schulhoff nebo Martinů – prostě svým talentem a skrze své vzdělání reagoval na dobové podněty. A ty mu předkládala největší měrou právě tehdejší rychle se vyvíjející populární hudba.

Populární hudba dala Ježkovi inspiraci a klasika mu dala prostředky. 

A tak nějak je to i s Ježkem a kytarou.  Některé věci budou snadné a pochopitelné pro klasicky vzdělaného kytaristu, kdežto tomu ragtimovému budou připadat složité a nepochopitelné. A pak zase jiné budou pro ragtimového hráče stará písnička, přes kterou přeletí jak holub přes dvorek, zatímco jeho klasický kolega si na tom dvorku bude dlouho lámat zuby.

Využijte toho, co už umíte, sáhněte po takové kytaře, na kterou jste zvyklí. Je jedno kterým koštětem to uděláte, ale ten svůj dvorek musíte prošmejdit do všech koutů.

Komentáře